Zbraslav
a její
historie
vzdálená
i
nedávná
je
na těchto
stránkách
již od roku
2003
logo
Zbraslavhistorie.info - stránky o historii městské části Praha - Zbraslav

celkem je registrováno 92 lidí. přihlášení | registrace

Cukrovar

Počátky cukrovarnické výroby lze v tehdejší rakouské monarchii klást do začátku druhé poloviny 18. století. Ne všechny pokusy však byly úspěšné. Také v Čechách byly snahy v tomto směru velmi časné. Za první lze považovat založení rafinerie třtinového cukru v pražské Invalidovně v roce 1769. Složitá jednání však zabránila Herzlu Kuhovi ve skutečnému rozběhu výroby. Byl to však popud k zakládání dalších podniků. Druhý, i když také nakonec neúspěšný pokus, uskutečnil v roce 1782 Aaron Beer Joss. V roce 1784 pak zamýšlel polní maršálek hrabě Wurmser utvořit společnost bohatých cizinců a založit rafinerii poblíže Prahy, avšak i tady zůstalo pouze u plánu. Podobně dopadla i snaha primátora české židovské obce Joachima Poppra v roce 1785. Zajímavé je, že negativně se k tomuto plánu vyslovil Josef Sauvaigne, zakladatel rafinerie v Klosterneuburgu, přizvaný dvorskou kanceláří jako znalec, který pak sám požádal v roce 1786 o povolení založit rafinerii v Čechách. Josef Sauvaigne získal dekretem z 5. května 1787 povolení k bezplatnému užívání zbraslavské klášterní budovy kromě prelatury. Současně dostal příslib, že se v případě prosperity podniku stanou budovy jeho vlastnictvím. Již v létě téhož roku byl v tisku uveřejněn plán na založení rafinerie na Zbraslavi a jako podnikatel uvedena akciová společnost „K. k. privilegierte bömische Zuckerrafinerie zu Königsaal“. 17. června byla akciové společnosti Fries a spol. (kde prvním ředitelem byl Josef Sauvaigne) pronajata budova klášterního konventu a v září se po slavnostním vysvěcení kotle začalo pracovat. 11. září byla vyrobena první várka. Rafinerie si vedla dobře a tak při vynikajících vyjednávacích schopnostech Sauvaignových nepřekvapuje, že fabrika získala oprávnění používat císařského orla a označení „C.k. privilegovaná továrna“. K tomu přibyla i významná výhoda, že zaměstnanci byli zproštěni odvodní povinnosti a továrna sama povinnosti poskytovat vojenské ubytování. Zbraslavská rafinerie získala brzy další významné výhody, a to především zřídit veřejné sklady zboží nejen ve třech městech pražských, ale i ve Lvově, Brně Linci a Vídni. V té době zaměstnávala továrna pětasedmdesát dělníků a vařila cukr již v osmi kotlích (začínala se čtyřmi). Největší pražský sklad byl v Praze na Malé Straně v dnešní Karmelitské ulici, kde druhý ředitel fabriky Jakub Schoffo vedl i tovární písárnu. Druhý pražský sklad pak měla rafinerie v kostele Sv. Anežky na Starém Městě.


Na začátku 90. let osmnáctého století končila krátká éra rozkvětu zbraslavské rafinerie. Stalo se tak díky vleklým sporům s velkoobchodníky, kterým monopolní postavení zbraslavské rafinerie omezovalo zisky i díky nekoncepční celní politice po smrti císaře Josefa II. V roce 1796 začala na Zbraslavi pracovat nová firma „Direction der k. k. Privilegierten Zuckersiederei in Königsaal“. Továrna získala poněkud menší výhody než měla fabrika původní a navíc výroba byla narušována vojenskými událostmi. Akciová společnost se nakonec rozešla. Rafinerii koupila nová společnost, tvořená ve většině starými akcionáři, která získala koncesi do roku 1810. Společnost měla od počátku finanční potíže, rafinace probíhala pouze na čtyřech kotlích a v roce 1803 byla výroba zastavena a zbylý inventář prodán v dražbě. Tím se opět české země dostaly do situace, že byly odkázány na dovoz cukru cizího. V roce 1812 podali čtyři projektanti žádost dvorské komoře o zřízení rafinerie na Zbraslavi přímo státní správou nebo o povolení založit ji. Žádost však byla zamítnuta. Téhož roku se pak našel zájemce, který povolení k rafinaci dostal, koupil tovární budovy a výrobu skutečně zahájil. Byl to Antonín Richter, který 20. srpna 1812 budovy koupil a bylo mu propůjčeno výlučné zemské privilegium na zpracování jak tuzemské suroviny, tak i dovážené suroviny koloniální. Neblahé okolnosti způsobily, že Richter musel v roce 1815 výrobu zastavit. Odjel do ciziny, kde získával cenné poznatky a zkušenosti. V roce 1818 se vrátil do Čech a na Zbraslavi začal opět vyrábět. Vedle cukru byla to i řada dalších výrobků, dnes bychom řekli chemikálií. O rok později přijal Richter za společníka pražského obchodníka Jindřicha Herze, který se za čtyři roky osamostatnil a ve zbraslavské továrně ho nahradil F. F. Kolba. V té době zbraslavská rafinerie vyráběla přes 12 000 centů rafinády a byla vedle jižních rafinerií (Rijeka, Terst) největší v habsburské monarchii. Další zvyšování výroby vedlo k tomu, že rafinerie byla zcela osamostatněna a dosud vedlejší chemická výroba byla značně rozšířena. Stalo se tak v roce 1824. Tehdy se tu vyráběla mimo jiné kyselina sírová, kyselina solná, sanytrová, kamenec, soda, kreosot apod. Antonín Richter byl velmi zdatný průmyslník, který se snažil zavádět do svých podniků nové technické prostředky i technologie. Také proto jeho továrna na Zbraslavi výborně prosperovala a ve stejné době jako nově vzniklé rafinerie v Bezděkově a v Dačicích (založeny 1832) začala s výrobou cukru řepného. Nebylo to však poprvé, kdy se na Zbraslavi vyráběl řepný cukr. Již v prvních letech 19. století se dovážel na Zbraslav řepný sirob z Hořovic, který v tamní továrně nemohl být z technických důvodů zpracován. Brzy byla Richterova rafinerie nejlépe technicky vybavenou továrnou v monarchii a pokrývala větší část spotřeby cukerných výrobků českých zemí. Zbraslavskému cukrovaru patří také prvenství v kompletním zpracování cukrové řepy. Jinde zpracovával se pouze hrubě připravený sirob. Richter zřídil také řadu sirobáren, které dodávaly sirob na Zbraslav, odkud pak byly dodávány do těchto podniků potřebné chemikálie. V roce 1925 koupil zbraslavské panství kníže Bedřich Oettingen-Wallerstein. Tím došlo ke vzácnému spojení snah výborného hospodáře a zdatného podnikatele. V oblasti průmyslového podnikání se to projevilo mimo jiné tím, že už v roce 1831 byl otevřen další cukrovar na panství, a to v Malé Chuchli. Zpočátku byly technické problémy s potřebným množstvím vody a následovaly, díky menším úrodám cukrovky, potíže s množstvím suroviny. Nakonec se ukázalo, že tyto počáteční problémy jsou významnější, a tak byl malochuchelský cukrovar přestěhován do v té době volných a nevyužívaných místností zbraslavského pivovaru. Náklady na stěhování a úpravu zbraslavských prostor byly vysoké, ale přesto prosperita cukrovaru na Zbraslavi se nezastavila, ale naopak ještě vzrostla. Budovy v Malé Chuchli byly pak asi na 12 let pronajaty výrobcům zbraní, firmě Evans a Lee. Konec výroby cukru na Zbraslavi v polovině 19. století nebyl výsledkem podnikatelské neschopnosti, ale spíše změnami společenskými, politickými i technickými. Výraznou měrou ovlivnilo tento druh podnikání konečné zbavení rolnického stavu nevolnictví. Rolníci mohli zcela volně nakládat se svými produkty, začali i finančně mohutnět a tak se logicky objevují nové cukrovary jako rolnické akciové společnosti či rolnická družstva. Stejně tak i postupný rozvoj železniční dopravy preferoval ty cukrovary, které byly v její bezprostřední blízkosti. To by ale bylo na úplně jiné povídání.