Zbraslav
a její
historie
vzdálená
i
nedávná
je
na těchto
stránkách
již od roku
2003
logo
Zbraslavhistorie.info - stránky o historii městské části Praha - Zbraslav

celkem je registrováno 88 lidí. přihlášení | registrace

Zbraslavská kronika

Zbraslavská kronika

Zbraslavská kronika je klášterní kronika o událostech za vlády Václava II. Později ji Petr Žitavský rozšířil na kroniku celé země. Pokračovalo v ní několik osobností - Kanovník vyšehradský, Vincetius, opat Jarloch, ale žádný nedosáhl umění Petra Žitavského.

Petr Žitavský, český kronikář německého původu, se narodil pravděpodobně mezi lety 1260 – 1270 a zemřel kolem roku 1339. Byl třetím opatem zbraslavského kláštera. Z místní klášterní kroniky započaté opatem Otou vytvořil už počátkem 14. století významné dějepisné dílo. O jeho životě v mládí není známo téměř nic. Pocházel ze Žitavy, kde navštěvoval klášterní školu johanistů, v Praze je jeho pobyt doložen z roku 1297, kdy hovoří o své účasti na korunovaci Václava II. Poté se stal svědkem řady dalších významných událostí. Zprvu jako člen konventu, poté jako kaplan opata Konráda a od roku 1316 jako opat zbraslavského kláštera. Sympatizoval, v duchu přemyslovského odkazu, s Eliškou Přemyslovnou, pro kterou byl v postavení přítele a rádce. Osobní styky s královským dvorem pokračovaly i po její smrti a je jisté, že Petr Žitavský pobýval u mladého markraběte Karla. Poslední zpráva jeho kroniky se týká počátku roku 1338 a po jeho smrti již nikdo v jejím psaní nepokračoval. Petr Žitavský zaznamenával informace z vlastních zkušeností nebo od lidí, kteří mu mohli tyto informace bezprostředně poskytnout. Takto získané informace kombinoval s písemným materiálem. Usiloval tedy o maximální autentičnost zachycených událostí. Kromě největšího díla Zbraslavské kroniky byl Petr Žitavský také autorem Kroniky tajemství zbraslavských o zázracích a tajemných událostech, které se staly v klášteře, a knihy latinských kázání. Byl zároveň pravděpodobně prvním pořadatelem diplomatáře zbraslavského kláštera.

Patřil také ke středověkým stoupencům zastávající úctu k mravním hodnotám stáří. Když chtěl ve svých záznamech vyjádřit ušlechtilost nebo dokonalost nějaké osoby či její skutky , většinou používal přirovnání se starcem. Například Jana Lucemburského označuje stařecky prozíravým. Mravy osmnáctiletého Janova syna Karla (pozdější král Karel IV.) přirovnává k mravům stáří. Významné postavení starců ve společnosti vystihl ve sporu mezi Václavem II. a Sedleckým opatem Heidenreichem při vybírání mnichů do nově založeného zbraslavského kláštera. Petr Žitavský událost popisuje: „Byl mezi ostatními jeden mnich pokročilého věku, jménem Jan, muž opravdu zralý mravy a podivuhodně zbožný; když byv vyvolán jménem měl poslechnouti, opětovně uvažuje v duchu o letech svého stáří, vstal a zapěl ono prorocké slovo – a všichni to slyšeli – a pravil:“‚Toť bude obydlí mé až na věky, tuť přebývati budu, nebo jsem sobě to oblíbil“. A když ho král viděl vstávat, obrátil se na opata se slovy: „Co bude dělati v mém klášteře tento mnich, který stářím sešlý brzy zemře a už nyní sám o sobě schází?“ A opat mu odpověděl: „Do nových klášterů se vhodně vysílají takoví mužové, neboť pohledem na jejich vyspělost jsou ostatní podle jejich mravů vždy povzbuzováni k dobrým skutkům; vždyť dobrými příklady starších nejednou dostupují vrcholu ctností mysli mladších. My zkrátka, když pečlivě zkoumáme všechny dobré skutky starších, směřujíce k výšinám ctnosti zřejmě máme prospěch z jejich napodobení.



Petr Žitavský zaznamenal mnoho jiných událostí, mimo jiné například vykázaní českého prince Václava a jeho matky Kunhuty na příkaz Oty Braniborského na hrad Bezděz:
Kázal Ota Braniborský lidem svým nenadále vzbudit královnu i syna jejího a nehledě na jejich vzpouzení se, třebas i v nedostatečném oděvu, posaditi na připravený vůz a v čiré noci a kruté zimě odvézti co nejrychleji na hrad Bezděz na Boleslavsku. Na vysokém onom hradě držáni jsou pod krutou stráží Němců cizozemců a bylo jim prý tam trpěti až i hrubé nedostatky - sotva třem osobám domácím a známým dovoleno jest obsluhovati je co do nejnutnějších potřeb osobních. Kralevici Václavovi Často chybělo jídlo, což vyprávět vzbuzuje lítost; zřejmě mu scházel i chléb, když po ránu hladový vstával; takto už několik let tam prožíval v odřených šatech. V prostou sukni se stále odíval a protože mu bylo odpíráno lněné prádlo, spokojoval se jen s vlněným. Často vycházel v roztrhaných střevících, protože neměl peněz na jejich opravu. Chlapec se věru častějším hladověním dostal do tak krajního stavu, že tehdy ani nemohl vykonávat tělesnou potřebu.



Hladomor zaznamenal kronika takto :
V celém království nastal nedostatek potravin. V zemi se rozmohl mor tak prudký, jaký žádný stařec nepamatoval. Když lidé neměli potravy, živili se rozličnými druhy bylin, aby vysíleni tísnivým hladem náhle nezahynuli, ale nikdy nemůže lidská přirozenost dlouho vydržet, živí-li se semeny a trávou. Většina lidí jedla mršiny koní a ostatních zvířat, ohryzující maso jako psi z kostí syrové a nesolené a tím rychleji hromadně umírali. Čím více byli souženi hladem, tím více se obraceli k nezvyklé stravě. O neslýchaném soužení hladem svědčí i jedna matka, která zapomínajíc na mateřské city zabila nemluvně u svých prsou, aby nasycena jeho tělem mohla na chvilku prodloužit svůj bídný život. Před očima synům hynou hladem rodiče, bezprostředně následujíc již zemřelé. Od zápachu mrtvol se kazí vzduch a ten, kdo snad mohl žít déle, nakažen smradlavým vzduchem náhle se zadusí. Bratr chystá pohřeb bratru a hned ho spěšně ve smrti následuje. Hřbitovy nestačí a pro pohřbívání jsou kopány velké jámy, do nichž neustále přivážejí na vozech mnoho mrtvol a shazují je tam. Stalo se , že byl jeden lékař domněle mrtvý vhozen do připravené jámy, tam nabyl trošku vědomí a po tři dny ohryzoval lidské maso, poté ho položivého vytáhli. Když tedy lidé schli strachem z hladu, část ztrápeného národa opustila rodnou půdu a přestěhovala se do okolních zemí, kde si vydělávala mezi neznámým lidem na životní potřeby způsobem, kterým dovedla.



Žoldnéři z Bavor:
Přišli léta Páně 1308 v měsíci září zároveň na Zbraslav a přinesli onomu domu tito hosté největší zkázu a drancování. Cokoli tehdy na Zbraslavi našli, všechno strávili a mnichům zůstalo méně než nic. Potom se celé ono vojsko položilo mezi dvěma vesnicemi, totiž Větší a Menší Chuchlí, a tokem Vltavy a loupilo a zcela spotřebovalo všechno, co našlo ve vesnicích, na polích, na statcích a ve dvorech ke klášteru patřících. A tak příchod těchto lupičů znamenal odchod všech věcí na zpuštěné Zbraslavi. Když se tehdy nedostávalo konventu potravin, byl jsem poslán já (Petr Žitavský) zároveň s jinými osmi mnichy do naší vesnice Slap, abychom tam jakžtakž měli zaopatření, ale nebyli jsme tam bezpečni. A stalo se, že v den svatého Prota a Hyacinta tito Bavoři, vztyčivše své korouhve a praporce, přišli se zbraněmi před dvůr, v kterém jsme bydlili: vydrancovavše celou ves, útočili na dvůr a hrozili vypálením, nedá-li se jim všechno, co je ve dvoře. My zachváceni strachem slíbili jsme jim dáti pět kop grošů, jen aby nevhodili oheň. Vzali je, a přesto vydrancovali všechny vesnice ležící v našem okolí.



Vznik grošů zaznamenala kronika takto:
Česká měna denárová - měna lehkých, zrnem proměnlivých a i několikrát do roka stahovaných denárů - vzala v Čechách za své rokem 1300. Poslal král do Florencie a povolal pečlivé odborníky, totiž Reinharda, Alfarda a Cynona Lombardského, kteří měli v takových záležitostech tak velkou zkušenost, že mohli s prospěchem řídit věc tak důležitou. A tak byla léta Páně 1300 v měsíci červenci zavedena mince grošů pražských a malých penízků, jichž jde na groš dvanáct, a každý peníz byl označen jménem Václava, který je zavedl.



Ochranná zbroj, zápis k roku 1309:
„Ti lidé se dohromady shlukli a vytáhli s helmami a přílbami, s náprsnicemi a brněními, šípy a luky, s kamenomety a střelami, dýkami s sekerami, kopími a cepy, štíty a pavézami, meči a kyji ... Když přišli tito všichni s loupeživým srdcem k Sedleckému klášteru, učinili svorně veliký útok a podle svých sil prahli vejít do kláštera ne na modlení, nýbrž na loupení."



Římané, kališníci, bratří, zápis k roku 1318 :
„V těchto dobách pan papež Jan pod klatbou zavrhl a odsoudil potulné beghardy a bekyně, jejichž sekta naplnila skoro všechna města a dědiny. Byli totiž takoví lidé obžalováni a usvědčeni z četných bludařských mínění a pověrčivých kacířských výmyslů, které byly proti článkům katolické víry. Zamítají církevní svátosti, dychtí opovážlivým zkoumáním vypátrati tajemství svaté Trojice více, než je dovoleno člověku mluviti."