Zbraslavská humoreska aneb domek kterým prošla historie
V ulici U Národní galerie nedaleko slepého ramene řeky Berounky stojí již dlouhá léta nenápadné stavení. Tento secesní domek pamatuje mnohé z dob kdy Zbraslav obývali cisterciáčtí mniši a místních obyvatel bylo jen pár desítek. Jedním z prvních majitelů půvabné chaloupky, původně patřící klášteru, se stal cizinec z Itálie. Jeho první kroky vedoucí na Zbraslav, předcházela předehra ve které sehrál roli zachránce. Neváhal vložit svůj vlastní život na záchranu zbraslavského opata Desidera Andrése, který se při své cestě po Itálii stal obětí přepadení. Tento statečný a nebojácný hrdina se jmenoval Franc Pissani. Opat si tohoto skutku velmi cenil a nabídl Pissanimu, aby vstoupil do jeho služeb. Pissani tuto nabídku, která se dala jen stěží odmítnout, přijal a stal se opatovým osobním služebníkem. Přibližně asi takto, nebo i trochu jinak, se odehrálo setkání zbraslavského opata se svým budoucím sloužícím. Faktem však je že opat Desider si svého zachránce přivedl na Zbraslav a daroval mu pozemky pod klášterem a za levný peníz odprodal domek u soutoku Mže s Vltavou. Oním domkem bylo stavení čísla popisného 20 (dnes čp. 487). Franc Pissani si získal postupem času velkou přízeň u panstva a nemalé vážnosti u místní honorace. Jak plynul čas, tak Franc ve službách opata nemaje plného využití, začíná zaměstnávat svůj kupecký talent. A tak Ital Pissani, na Zbraslavi již dostatečně známý, se stal překupníkem potravin. Byl výčepníkem vína a sběratelem státní loterie. Po zrušení zbraslavského kláštera v roce 1785 začal s výstavbou hospodského domu (dnes zámecká restaurace Kotva). V průběhu tohoto dění se Františkovi narodil syn Jan. Vzhledem k postavení jeho otce stal se Jan panským písařem. Jan však byl lehkomyslný, nešetrný a častým hostitelem bujaré společnosti. Jeho život se i nadále ubíral tímto směrem. Za napoleonských válek měl prazvláštní čachry s erárním magacínem. Nakonec byl odsouzen ke třem létům vězení a jeho majetek byl zfendován. Po návratu ze žaláře nezachránil ani část svého majetku, a tak umírá v nájmu v domě čp. 36 na souchotiny. Janův otec Franc Pissani zemřel v roce 1788 aniž by stavbu hospodského domu dostavěl. Chalupu Pissaniů kupuje v roce 1835 starý kníže Bedřich Oettingen-Wallerstein a zakládá zde první nedělní průmyslovou školu , a to vlastním nákladem, v níž se v českém jazyce podávaly první počátky technického vzdělání, podle zvláštní osnovy postupující od konkrétního k abstraktnímu. Vyučovalo se zde základům aritmetiky, geometrie, strojnictví, kreslení a předmětům souvisejícím s živnostmi. Vyučovalo se v neděli od osmi do deseti hodin. Zbraslavská průmyslová škola měla být podle intencí jednoty průmyslové zdrojem získání zkušeností pro chudé živnostníky, které mohly být využity pro získání dalšího vzdělání na pokračovacích školách v celé zemi. Škola zbraslavská se tak stala matkou všech pokračovacích průmyslových škol. Na základě úspěšného působení a výsledků zbraslavské školy byly zakládány další podobné školy například v Krásné Lípě nebo na Křivoklátě. Roku 1837 zásluhou Jednoty průmyslové se podařilo zřídit vyučování i v Praze, kde se vyučovalo dvojjazyčně. Budovu zbraslavské školy zdobil knížecí erb a pod ním byl německý nápis „škola kreslířská“ . Určitou dobu byla také provozována v prostorách zámku. Školu navštěvoval mimo jiných pozdější truhlářský mistr ze Zbraslavi Václav Malý. Podle jeho vzpomínek výuka probíhala po celý rok vždy v neděli, kdy mezi 8 a 10 hodinou se vyučovaly počty a měřičství a mezi 10 a 12 hodinou rýsování a kreslení. Pokročilejší žáci docházeli i v neděli odpoledne a sami se cvičili v kreslení bez dozoru učitele. První zde působící učitel byl Fr. Kukla, který vyučoval podle knih, které sám sepsal. Po něm prováděli výuku počtů zaměstnanci cukrovaru knížete Oettingena a poté absolvent technické školy J. Heerlain. Kreslení vyučoval panský kreslič p. Chlupatý. Žáků bylo zpočátku kolem 30, později se však jejich počet snížil. Okolo roku 1853 jich bylo jen 6. Po smrti zakladatele tato škola zanikla. Druhé polovině dvacátého století tento barokní domek byl vlastnictvím Zbraslavi a nacházel se ve značně zchátralém stavu, než zde byla vybudována zvonařská dílna rodiny Manouškovi. Zvonařské řemeslo se zde započalo provozovat v roce 1967. Zbraslavskou zvonárnu každoročně opouštělo několik desítek nových zvonů všech velikostí, různých tónů, optimálně přizpůsobených určeným podmínkám. Pět typů zvonových žeber umožňovalo vyhovět prakticky všem situacím, které mohou na věži vzniknout. Ve zvonárně na Zbraslavi se vyráběly nejen kostelní zvony, ale také zvony daleko širšího uplatnění, např. pamětní, lodní, stolní zvonky i zvony koncertní. V posledních létech Manouškovu zvonárnu proslavila oprava zvonů Lorety (1994) nebo 57 zvonů První pražské mobilní zvonohry vytvořené v roce 2000 v rámci projektu Praha – evropské město kultury. v srpnu 2002 zasáhla zvonárnu na Zbraslavi povodeň. Veškeré výrobní zařízení – tavící a sušící pece, manipulační a strojní vybavení, nářadí, šablony, archiv modelů a forem, zásoby materiálu i ke stropu vyzvednuté hliněné formy – zůstalo několik dní pod hladinou silně znečistěné vody. Tak bylo uzavřeno období 35 let působení Manouškovi zvonařské dílny v budově kterou prošla historie
Zdroj : Noviny Prahy 16 | Autor : Radek Svoboda