Zbraslav a architekti
JAN BLAŽEJ SANTINI – EICHEL (1677 – 1723)
Český architekt italského původu, syn kameníka Santina Aichla, patrně nejoriginálnější představitel vrcholného baroka v architektuře v její dynamické podobě. Vytvořil tzv. barokní gotiku, ovlivněn byl zejm. J. B. Matheyem či J. B. Fischerem z Erlachu a F. Borrominim. Pracoval především pro církevní řády. Prováděl přestavbu konventní budovy cisterciáckého kláštera na Zbraslavi. Během 2. poloviny 15. a po celé 16. století se Zbraslavští cisterciáci snažili přes majetkové problémy udržet klášter při životě, ovšem jeho nový rozkvět nastal až ve století 17., kdy se začalo s raně barokními opravami chrámu a konventu, a především v 1. polovině století 18., kdy se uskutečnila rozsáhlá přestavba celého areálu ve slohu vrcholného baroka podle projektu J. B. Santiniho – Eichla a F. M. Kaňky. Náročnost přestavby dokládá skutečnost, že probíhala ještě v 60. letech 18. století. Santini dále provedl přestavbu kláštera cisterciáků s chrámem P. Marie v Sedlci u Kutné Hory, v Plasech, ve Žďáru nad Sázavou, přestavbu chrámu P. Marie benediktinského kláštera v Kladrubech, přestavbu konventu a chrámu Narození P. Marie premonstrátského kláštera v Želivu, přestavbu kaple sv. Klimenta a biskupské rezidence v Hradci Králové. Pracoval ale také pro šlechtu (mj. Šternberský palác na Hradčanech v Praze, zámek v Manětíně, Morzinský palác na Malé Straně v Praze, Thunovský palác na Malé Straně v Praze, zámek Karlova Koruna v Chlumci nad Cidlinou aj.). Osobitým způsobem přistupuje k dispozici staveb, v níž je obsažena symbolika a bez vlivu nezůstala ani skutečnost, že původním zaměřením byl vlastně malířem. K nejkrásnějším dílům náleží mj. poutní chrám sv. J. Nepomuckého na Zelené Hoře u Žďáru nad Sázavou či kaple sv. Anny v Panenských Břežanech. Zde Santini – Eichel uplatnil svůj častý přístup v podobě centrální dispozice se střídáním hmot.
JURKOVIČ Dušan Samo (* 23. 8. 1868 Turá Lúka u Myjavy, Slovensko, + 21. 12. 1947 Bratislava)
Slovenský architekt Dušan Samo Jurkovič nenavštěvoval žádnou vysokou školu; základní vzdělání získal v maďarské měšťance v Šamoríně, pak absolvoval průmyslovou školu stavební ve Vídni (1884-88), po které si stavitelskou praxi osvojoval nejdříve v Turčianském Sv. Martině, potom u Michala Urbánka ve Vsetíně (1889), kde se načas usadil. S Urbánkem také spolupracoval na návrzích pro Národopisnou výstavu v Praze (1895), s ním projektoval Valašský statek, samostatně pak Čičmanskou zádruhu. Zdá se, že tyto Jurkovičovy první práce (i jeho původ ze statku) ovlivnily celou jeho následující tvorbu, v níž byl vždy inspirován motivy lidového stavitelství – výjimkou snad byla jenom Občanská záložna, kterou spolu s Urbánkem postavili ve Vsetíně roku 1896 ve stylu české neorenesance. Ve stejném roce si založil samostatný ateliér, v němž vytvářel charakteristickou architekturu inspirovanou slovenskými a českými venkovskými stavbami, pracoval rovněž na restaurování památek. Jurkovič také navrhoval dřevěné rozhledny, turistické chaty, z nichž nejznámější je areál Na Pustevnách na Radhošti (1897-99). Projektoval řadu lázeňských budov v Luhačovicích (Janův dům, Chaloupka, Vodoléčebný ústav, Jestřábí, 1901-03; Slovenský dom, Slovenská búda, 1906; II. lázeňský dům, 1908), zároveň řešil i urbanismus luhačovických lázní (soutěž 1903) a vypracoval jejich nový regulační plán (1913). Dále navrhoval letovisko na Rezku u Nového Města nad Metují (1900-01), rekonstrukci domu malíře a grafika Joži Úprky v Hroznové Lhotě (1904), svou vlastní vilu v Brně-Žabovřeskách (1906). Do Prahy pronikl jen stavbou rodinného domu v Suchardově ulici (1907-08) v Bubenči. U Náchoda posléze vybudoval areál bývalého mlýna Peklo (1908-09). Tvůrčí byla Jurkovičova účast na modernizacích a rekonstrukcích historických památek, z nichž nejvýznamnější je podíl na obnově zámku v Novém Městě nad Metují (1908-13), kde podle jeho návrhu vznikla také pozoruhodná zahrada, moderně řešená, zachovávající však geometrický rozvrh (1913-14). Vedle toho přestavěl a dostavěl zámeček Molitorov (1909-10), upravoval zámek Zbraslav (1911-12). Zachovány jsou rovněž návrhy na úpravu Kunětické hory (1924) a zvolenského zámku (1924-25). Věnoval se i sepulkrální architektuře, navrhl řadu válečných hřbitovů v Haliči (Magura, 1916-17; Wierchné, 1917; Ratunda, 1917; Klopotnice, 1917). Po vzniku Československa se roku 1919 stal přednostou úřadu pro zachování památek v Bratislavě. V poválečném období se jeho styl změnil směrem k neoklasicismu (návrh bankovního paláce v Bratislavě, 1922). Podle jeho návrhu byla postavena monumentální Štefánikova mohyla na Bradle (1923-26). Roku 1946 byl jmenován národním umělcem. Jurkovič patřil k nejvýznamnějším secesním architektům, inspirujícím se lidovým stavitelstvím.
Otakar Novotný (11.1.1880 – 4.4.1959)
Otakar Novotný byl žákem Jana Kotěry na Uměleckoprůmyslové škole v Praze (do 1903), v jehož ateliéru také krátký čas pracoval. Od roku 1904 se osamostatnil, po roce 1923 nedlouho učil jako docent na Akademii výtvarných umění, v letech 1929-54 působil jako profesor na Uměleckoprůmyslové škole (od roku 1946 Vysoká škola uměleckoprůmyslová). Byl členem a dlouholetým předsedou Spolku výtvarných umělců Mánes, čestným členem Svazu architektů ČSR a Sezession ve Štýrském Hradci. Nejvýznamnější ocenění (Grand Prix) získal na pařížských výstavách v roce 1925 a 1937. Později realizoval řadu funkcionalistických staveb. Otakar Novotný projektoval také Ottovu vilu (1909), na Zbraslavi.Znalci prací architekta Otakara Novotného se shodují, že při tomto projektu se nechal architekt velmi ovlivnit investorem. Na druhé straně však ani Novotný z této konfrontace nevyšel zcela „naprázdno“. Zatímco fasády s dekoracemi kolem oken, dveří a ve výplních po obvodě teras vyvolávají dojem pozdně secesní stavby, dispozice vily je už velmi moderní. Centrální hala otevřená do patra, nahoře s ochozem a výraznou geometrickou štukovou výzdobou, prostorné pokoje s nábytkem ve stylu střízlivé geometrické moderny, symetricky koncipována zahrada – to byly prvky, v nichž se nezapře Novotného osobitý rukopis. Publikoval řadu článků z architektonické teorie, napsal monografii Jan Kotěra, jeho doba a dílo, Základy architektury, Cestování s Mánesem po Španělích.
Jaromír Krejcar Autorem je Kotěrův žák a velmi významný architekt své doby Jaromír Krejcar, představitel avantgardní pražské architektury v období tzv. purismu a funkcionalismu. V Praze po sobě zanechal mnoho zajímavých památek. Roku 1909 navrhl Krejcar velkotržnici na Žižkově. Podobných projektů bylo víc, ale nakonec skutečně postaven byl jediný – kancelářský dům Všeobecného penzijního ústavu na náměstí Winstona Churchilla. Mezi jeho nejzdařilejší realizace patří Československý pavilon na výstavě v Paříži 1937, obchodní dům Olympic ve Spálené ulici, Vančurova vila na Zbraslavi nebo Gibianův rodinný dům v Bubenči. Trochu z jiného soudku je návrh řešení pražské dopravy z 30. let, který již tehdy vylučoval individuální automobilovou dopravu v centru. Stylové zásady vyjádřené projekty Olympicu a Vančurovy vily opakoval a dále rozvíjel i při stavbě vily Grete Reinerové v letech 1926-1927. V mírně svahovitém terénu výborně umístěná budova s velkými okny hledícími na jih je typickým příkladem funkcionalistické tvorby ala Le Corbusier, v němž autor viděl svůj vzor.