Eliška Přemyslovna

Eliška Přemyslovna * 20.1.1292 – † 28.9.1330
rodiče: Václav II. a Guta Habsburská
sourozenci: Václav III., Anna, Markéta, Anežka, Jan Volek
manžel: Jan Lucemburský
děti: Karel IV., Přemysl, Jan Jindřich, Markéta, Guta – Bonna, Anna, Eliška.
Pochována byla na Zbraslavi 1. října 1330.

související odkazy:
Chrám Panny Marie | Přemyslovci pohřbeni na Zbraslavi

20. ledna 1292 se královskému páru Václavovi II. a Gutě narodila dcera, která byla pokřtěna Eliška.
O dětství a dospívání Elišky Přemyslovny není nic bližšího známo. Zlom v Eliščině životě přinesl rok 1297, kdy byla uskutečněna korunovace Václava a Guty. Šestnáct dní po korunovaci však Eliščina matka a česká královna Guta umírá. Roku 1305 umírá otec Elišky, český král Václav II.. Tato událost a následný vývoj situace zatlačoval Elišku do stínu dění, ve kterém se nacházela. Přesto se neocitla v úplném osamocení. Oporou jí zůstali někteří rádci a přátelé jejího otce Václava II.. Mezi nimi poskytovaly Elišce záštitu především zbraslavští cisterciáci v čele s opatem Konrádem. Největší útočiště však našla u své tety Kunhuty, která patřila k významným představitelkám ženského náboženského hnutí. Eliška vyrůstala po boku otcovy sestry Kunhuty. Kunhuta, která byla abatyší Svatojiřského kláštera, formovala výchovu Elišky. Roku 1304 dosáhla Eliška podle kanovnického i českého práva věku dospělosti a tímto měla nárok na vlastní dvůr. Nadále však žila v dosahu působení Kunhutiny zbožnosti.

V nadcházejícím období přetrvávaly rozbroje mezi panstvem a patriciátem a vyvolávaly nespokojenost všech vrstev obyvatelstva. Neúnosná míra vydírání klášterů, zvláště pak cisterciáckých, přiměla představené, v čele se zbraslavským a sedleckým opatem, k řešení této situace, kde měla nejdůležitější místo zaujímat právě Eliška Přemyslovna, předurčená královna a manželka budoucího krále. Setkání zbraslavského opata Konráda s Eliškou Přemyslovnou přineslo zjištění, že názory a postoje Elišky jsou shodné s názory opata a budou ve prospěch připravovaného protikorutanského spiknutí. Eliška pokládala za povinnost pro záchranu otcova dědictví vystoupit proti škodícímu Korutanci. Roku 1309, zásluhou královského vícekancléře Jindřicha z Villers-Bettnachu a mohučského arcibiskupa Petra z Aspeltu, byl sjednán přístup zbraslavského opata Konráda k Jindřichu VII. Důvěrný rozhovor o situaci Českého království probíhal za přítomnosti Petra Žitavského, tehdy Konrádova kaplana. Výsledkem rozhovorů bylo prohlášení Jindřicha VII., ve kterém uznal práva Elišky Přemyslovny k českému trůnu. Nadále zde však byl problém určení Eliščina ženicha. Diplomatická jednání protikorutanského plánu se v druhé polovině roku 1309 zbrzdila a k dalším jednáním s králem Jindřichem VII. došlo až začátkem roku 1310. Jindřich VII. potvrdil zachování veškerých práv a svobod Českého království, pokud zvolí Češi za krále jím určenou osobu. Po složitých jednáních byl určen za ženicha Elišky Přemyslovny Jan Lucemburský. Slavnostní korunovační akt se konal 7. února 1311 v bazilice sv. Víta na Pražském hradě. Lucemburk přijal českou korunu z rukou mohučského arcibiskupa, českého metropolity Petra z Aspeltu. Po svém manželovi byla ozdobena korunou i Eliška Přemyslovna, vlastní nositelka dědického přemyslovského odkazu . Další část života Elišky Přemyslovny probíhala v politickém dění tehdejší doby. Po tomto období se stáhla do pozadí svého politického života a věnovala se především náboženské oblasti. V této dekádě života se snažila konat činy v duchu bohulibého přesvědčení. Pokud to bylo v jejích silách, podporovala především řádové instituce. Z těchto institucí však nejvíce podporovala Zbraslavský klášter, který nechal založit její otec Václav II. Zde nacházela vždy oporu u zbraslavských opadů, především u Konráda a Petra Žitavského, kteří působili jako diplomaté na královském dvoře. Tady byla její dlaň v mezích možností vždy štědřejší než jinde. V roce 1317 převedla do majetku kláštera čtyři marky z ročního platu mlýna na Labi u Kostelce a v roce 1319 ves Klínec, kde se těžilo zlato. Roku 1325 nařídila přeměření mezí a hranic kláštera, aby hájila jeho majetek. V té době byla majetková situace nepřehledná. Na základě výsledků byly zjištěny škody, které klášteru vznikly a postupně narůstaly. Tento stav způsobily bavorské oddíly roku 1310 a také domácí války v letech 1310-1319. Problémem Zbraslavského kláštera byla zranitelnost jeho zboží, které leželo ve velké vzdálenosti, především ve východních Čechách. Eliščina podpora Zbraslavského kláštera nebyla jen ekonomická, ale i kulturní a duchovní.

Roku 1329 dala Eliška Přemyslovna rozšířit chrám na jižní straně o devět kaplí s oltářem. Architektonické řešení bylo pojato tak, aby vyhovovalo umístění svatých ostatků, které královna shromažďovala. Tímto se zároveň postarala o rozšíření a obohacení chrámové liturgie. Smrt Elišky Přemyslovny v roce 1330 byla pro Zbraslavský klášter nenahraditelnou ztrátou.

 

www.zbraslavhistorie.info